Odjezd vždy vyžaduje loučení. Kamarádi, kolegové, příbuzní…..chtěli byste se vidět se všemi, protože s každým z nich jste něco zažili a nikdy nevíte, za jak dlouho se zase uvidíte. Byla jsem toho názoru, že loučení jak u žen, tak u mužů vypadá podobně. Posuďte ale sami:
Martin zašel se svým nejlepším kamarádem 2x na oběd, kde si řekli, že si napíšou.
Naopak u mě bylo loučení o trošku delší. Sraz se základkou, který vycházel na rok 2017 se musel stihnout do mého odjezdu a volného víkendu, který jsem měla v září. Následovala večeře a o několik dní později ještě oběd s mojí nejlepší kamarádkou. Jedno páteční odpoledne po práci jsem věnovala kamarádkám Verče a Léně, které mě doprovázely téměř každý den na cestě do práce – společnou jízdou a především čekáním s ČD. V práci jsem měla poslední týdny spoustu zařizování, ale i tak jsme domluvili rozlučkovou schůzku, na kterou se dostavila i naše těhulka Týnka. Protože jsem v ten den nestihla kolegyně ze zahraničního oddělení a naše vrchní sestřička se školila, příběhla jsem do práce ještě v dalším týdnu (jen tu laboratoř jsem už nestihla). Mezítím jsem zamířila do své první práce – k Apolináři, pozdravit skvělou partu, které nikdy nesmíte zapomenout donést něco dobrého, protože s prázdnou se na návštěvu nikdy nechodí. V posledním týdnu před odjezdem jsem stihla ještě oběd s kamarádkou ze základky Lůcou a v den odletu v dopoledních hodinách jsem nezapomněla ani na našeho milovaného králíčka Princeznu, která je v naší rodině už skoro 10 let.
Přes nepatrné rozdíly jsme se loučili také společně. Poslední rozlučkový výlet jsme naplánovali pro naši lektorku angličtiny Aldonu. Rozhodli jsme se ji ukázat krásu Prahy bez turistů (kdo zná část Prahy – Nový Svět, tak ví o čem mluvím). Ohledně našich početných rodin jsme měli problém a víme, že jsme se nestihli osobně rozloučit se všemi. Máme Vás všechny rádi, myslíme na Vás a sledujte nás! Alespoň budete průběžně informováni o tom, co tu zažíváme a zda se vzájemně nedržíme pod krkem.
