Volby v Malajsii
14.5.2018 se uskutečnily 14. všeobecné volby, kdy bylo ve hře všech 222 křesel ve sněmovně reprezentantů a 505 míst ve 12 státních legislativních zařízeních. K volbám mohli jít osoby starší 21 let ( i když většinový věk je 18 let). Tyto volby znamenaly historickou porážku pro vládnoucí Barisan Nasional koalici, která byla vládnoucí stranou Malajsie od nezávislosti země v roce 1957. Pokud jedna strana získá většinu křesel, pak je tato strana oprávněna tvořit vládu a její vůdce se stává předsedou vlády. Mahathir Mohamad se takto stal ve věku 92 let nejstarší hlavou vlády na světě. Ještě v den vyhlášení výsledků voleb byla sestavena nová vláda a my jsme si jen povzdechli nad tím, jak to vypadá u nás v České Republice. Volby se konaly v říjnu, nyní máme červen a ještě stále se nemohou na vládě dohodnout.
Dobrovolníci v Kawah Padi? Teď už tak trochu domácí….
Většinou to s dobrovolníky funguje tak, že Vám hostitelé řeknou, co máte udělat. U nás je to trochu jiné. Máme v hlavě tolik nápadů a plánů, že si tu práci najdeme sami. Zároveň se o celý resort staráme jako o vlastní. Kdybychom se chovali jako ostatní dobrovolníci, kteří sem jedou pomáhat, byla by tu z toho zarostlá špinavá džungle. Souvisí to ale také s tím, že nepracujeme kolem 3 hodin/ den, jak je tu požadováno. Pracujeme tak nějak neustále, ale ani jednomu z nás to nevadí. Já většinou vtipkuju, že mi to připomíná jako když se u nás jezdí o prázdninách na chalupu. Taky o ni pečujete, ale zároveň přicházíte na jiné myšlenky a relaxujete. Já se soustředím na úklid všech budov a hraju si na zahradního designéra (tenhle titul mi zní víc nóbl než jen zahradník) 😀 a sběratele ovoce. Co se týče Martina, tak i ten na zahradě občas pomáhá (když je potřeba většího siláka), dále začal s výměnou nového vodního potrubí, zároveň nainstaloval, zapojil a zprovoznil pračku (takže už nemusíme jezdit do veřejné prádelny), instaluje v bungalowech dveře do koupelen, staví vodní nádrž a čeká na hezké počasí, aby se konečně mohl vrhnout na bazén.
Sklizeň kořene manioku
Sklizeň banánů, papáji a karamboly
Práce na vodním potrubí, přesazování rostlin a instalace dveří
Jak Nikča s Martinem společně jezdili do veřejné prádelny, nainstalovali novou pračku a začali prát na Kawah Padi
NO PLASTIC BAG!
Kampaň, která se od 2.4.2018 rozběhla v obchodech, z důvodu redukce používání plastových tašek. V Evropě je v současné době docela velký humbuk kolem zákazu plastových brček. Ale pokud jste nikdy nebyli v Asii, nemůžete vědět nic o problému s plastem. Skutečný problém je zde a bude trvat hodně dlouho než se ho místní naučí redukovat. Já jsem ráda, že jsem si s sebou vzala mojí oblíbenou plátěnou tašku na nákupy a českou síťovku. Je vidět, že jako jedna z mála (no viděla jsem za celou dobu ještě jednu pani), říkám u pokladny: NO PLASTIC BAG! Osobně si myslím, že je zbytečné na všechno dávat plastový sáček – např. když kupuji zeleninu. Všichni ostatní si dávají každý druh zeleniny zvlášť. Já si vše nechám zvážit, cenu mi nalepí přímo na kus zeleniny a je to. Tady jsou tak důslední, že i když si jdete koupit jenom žvýkačky, tak vám hned podávají tašku a přitom je to tak zbytečné.
Místní zvířátka – záchrana, překvapení, návštěva, překážka (umí toho hodně)
Asi největším zážitkem bylo pro nás setkání s kobrou královskou. Víme, že se tu na ostrově vyskytuje, ale jak nám všichni tvrdí….hadi se hodně bojí, tenhle druh se dokonce lidem vyhýbá a raději preferuje útěk. Setkání s ní je hodně vzácné. Tak my pro vás máme zase tyhle informace: Martin během jednoho týdne viděl ty kobry celkem tři. Já měla to štěstí, že jenom jednu. A i když se “bojí”, tak se tu známe s jedním místním klukem, kterého před Vánocemi jedna kobra uštkla, skončil v nemocnici, kde dostával antidotum a dlouho mu monitorovali činnost srdce. Naštěstí už je v pořádku. K cestování to ale patří. Nejdůležitější je v této situaci za žádnou cenu nepanikařit! 😀
Jedna z nejoblíbenějších činností – degustace místní kuchyně
Pozvání od sousedů k oslavám konce ramadánu
Nastal i konec ramadánu a začaly oslavy. Dokonce jsme dostali pozvání od našeho souseda, abychom dorazili na pohoštění. Zprvu jsme si říkali, že bude divný, když se přijdeme jenom najíst, ale i náš hostitel říkal, že je to během těchto oslav normální. Navštěvují se rodiny a další (sousedé, kamarádi atd.). Mě bohužel ten den nebylo úplně dobře, ale abychom neurazili, tak jsme šli. Já jen tak po doma oblečená, skoro neučesaná a nenamalovaná. Když jsme dorazili, hned jsme byli nasměrováni ke stolu, kde bylo pohoštění. Servírovalo se několik druhů rýže, restované kuřecí kousky na špejli, hovězí nudličky s omáčkou, kuřecí kousky se salsou, arašídová omáčka, máslové sušenky atd.
Všichni byli oblečeni do tradičního oděvu a po chvilce se objevil zbytek rodiny. Byli jsme pro ně asi dobrá atrakce, protože se kolem nás začali střídat s telefonama a prosbou, jestli si s námi mohou udělat fotku. Museli jsme si přiznat, že jsme pro ně stejně exotický, jako by oni byli pro nás v ČR. Velkou radost z nás měly i děti. Někteří se styděly, jiným chvilku trvalo než se s námi daly do řeči, ale když nás jedna holčina pozvala ven, jestli si s nimi zapálíme prskavky, všechen strach opadl. Od té holčiny (co nás pozvala na prskavky) jsem si i vyslechla, jak se jí hrozně moc líbíme – já protože mám krásné rysy obličeje, úsměv, jejímu bratrovi se zase líbily moje blonďaté vlasy a na Martinovi obdivovali modrou barvu očí a i to, jak je vysoký. S pokorným hlasem se zeptala, zda bychom se s ní nemohli taky vyfotit a když jsme řekli, že to samozřejmě není problém, tak se seběhly všechny děti. Ani jsem se nestačila rozkoukat a už mě dvě z nich chytly za ruce. Několikrát mi potom děkovala a se šťastným hlasem nás informovala, že to hned musí poslat kamarádkám. Já jsem si v duchu říkala, že jsem přišla jen tak po doma…skoro neupravená a děti tu ze mě mají skoro princeznu. A v tom jsem si tu krásu uvědomila. Tady je vidět, že všechny ty líčidla a tuny make-upu nejsou potřeba a že ten kdo chce, tu krásu i tak uvidí – obzvlášť pokud se rasově lišíte. Co já bych za to dala, mít zase tak snědou barvu pleti jako mají oni. Každý zkrátka obdivujeme něco jiného 🙂
Nakonec jsme i s jednoduchou angličtinou našli se všemi společnou řeč a strávili s nimi 3 hodiny. Při loučení jsme se setkali ještě s jednou tradicí. Když se mladší muslim/ka loučí se starším člověkem – políbí ho na ruku (vyjadřuje mu tím respekt a úctu) takže nás tahle tradice od dětí neminula. Stále na tohle odpoledne vzpomínám. Byl to pro mě jeden z nekrásnějších zážitků v Malajsii.
