Když se podívám zpět, tak mohu říci jenom to, že jsme měli opravdu velké štěstí, že naše společné cestování skončilo předtím, než začaly celosvětové obavy a striktní pravidla kvůli koronavirové krizi. Je pravda, že díky tzv. Lockdownu jsem měla čas všechny fotky a videa protřídit, ale nadruhou stranu vidíme, že svět nebude stejný jako dřív.
Nový Zéland vydal jedno z nejpřísnějších opatření, a tak se nyní nacházíme v podstatě v izolované zemi. Tento termín mi připomíná domov, který až do revoluce uzavřený před okolním světem byl. Nezažila jsem to osobně, ale i z vyprávění si člověk dovede představit, jaký “omezený” život v zemi panoval.
Pro místní obyvatele je uzavření země pravděpodobně jedna z nejtěžších událostí, která se jim přihodila. Slyšela jsem je mluvit o tom, že si připadají, jako kdyby žili v zemi s komunistickým režimem, protože nemožnost volně vycestovat do zahraničí je pro většinu z nich velké omezení svobody.
Rozloučení s Novým Zélandem prohlídkou SkyTower
Předtím než nás opustila Martinova mamka a ségra, rozhodli jsme se naše cestování zakončit vyhlídkou na SkyTower. Procházeli jsme kolem této nejvyšší budovy Jižní polokoule (328 metrů) téměř každý týden, ale nikdy předtím jsme nevyjeli až nahoru.
SkyTower byla otevřena 3.8.1997. Nachází se v centru Aucklandu a je postavena tak, aby odolala 8,0 Richterovy stupnice při zemětřesení ve 20 km ohnisku. V horní části věže se nachází otáčivá restaurace, která se každou hodinu otočí o 360 stupňů. Pro adrenalinové odvážlivce je z věže k dispozici SkyJump. Věž svítí různými barvami na podporu několik charitativních organizací a při významných událostech.
Zhodnocení výpravy po Severním ostrově
Za sebe mohu říct, že cestování ve více lidech je mnohem zajímavější, o to víc, když se jedná o členy rodiny, kteří se rozhodnou letět na druhý konec světa. Někdo může namítnout, že jsme stihli jen jeden ostrov, ale co by to bylo za život, kdybychom stihli všechno na jeden zátah. Alespoň můžeme začít plánovat “novou výpravu” – tentokrát na Jižní ostrov. Kdo se hlásí???
